One Last Thing 14.díl

4. dubna 2012 v 18:15 | Ela.M;* |  One Last Thing
Možná že nebude ani jeden koment. Ale mě to začalo zase bavit :)

V minulém díle:
"Chtěl by jsi s tebou aspoň promluvit." Smutně se na mě podívala s mobilem v ruce a s druhou rukou položeným na sluchátku. "Já mu ale nemám co říct. Takhle je to lepší. Já to vím. A i on to ví." Rázně a přesvědčivě jsem přikývla ať mu to vzkáže. Po chvilce položila mobil a sedla si vedle mě. "Slib mi že nevyletíš. Že budeš v klidu." Nechápavě jsem přikývla. "Přijede sem." Vyvalila jsem na ní oči i když to vypadalo že mi snad vypadnou. Už pár dnů nejím. A když něco s ním hned to vyzvracím. Kůži mám povadlou,oči červené a nemůžu skoro vůbec chodit. Jsem jako chodící mrtvola. .............................................................
"Vážně si myslíš že se jen tak vytratíš?" Chytla jsem se za srdce a Alice za mnou rychle přiletěla. "Co ti je?" Zamračila jsem se a strčila jsem do ní. "Co asi? Chci se projít a ty mě lekáš. Máma neví že jdu pryč." Poklepala jsem si na čelo a uviděla vysoký stín za Al.
"Josie. Joe mě otravoval ať ho za tebou vezmu." Otočila jsem se a přidala jsem do kroku. No aspoň já si to myslela. Po chvilce mě oba chytili za ruku a já se Joeovi vytrhla. "Co jste nechápali na tom že je konec že vás nechci vidět?" Joe zavrtěl hlavou a najednou mě pevně objal. "Tohle si říkala jen Nickovi. A já to chápu. Ho Miluješ. Ale my jsme jen kamarádi." Odtáhl se a mrkl. Na tohle mi nezbývalo nic jiného než přikývnout.









"Promyslela sis vše co si chtěla?" Podíval se na mě Joe a na zem hodil mikinu abych si sedla.
Setřela jsem si slzy z tváře a přikývla jsem. Promyslela jsem si to? Sama nevím. Prvních pět minut jsem o tom přemýšlela. Ale potom. Všechny myšlenky mi směřovali k Nickovi.
Pohlédla jsem na nebe a usmála jsem se. Možná že na tohle nepotřebuji zvláštní místa. Možná že stačí jen trochu víc otevřít srdce a myslet. "Mysli Josie." Alice se na mě pobaveně podívala a já se ušklíbla. Najednou jsem se cítila slabá. Jako by do mě udeřil hrom. Šla jsem k zemi. Chvíli jsem slyšela křik Al a Joea. Po chvilce jsem však slyšela jejich hlasy jen z dálky.
Před očima mi proběhli vzpomínky. Nick,kamarádi,rodina. Takové to tedy je? Když někdo umírá? Vidí všechno co prožil? Aby se naposled usmál a řekl si, nežil jsem nadarmo?
Z přemýšlení proč vidím celý svůj život v jedné kostce jsem ucítila v pod bříšku šílenou bolest. Cukla jsem sebou a vyletěla jsem do sedu. "Josie." Rozkoukávala jsem se jako malé dítě které usne v obýváku a probudí se u sebe v pokoji. "Co se stalo?" Chraplavě jsem šeptla a šáhla si na břicho. "Když si včera odešla bez dovolení ven,zkolabovala jsi. Nebýt Alice a Joea nevím co by teď bylo." Setřela si stékající slzu a chytla mě za ruku. "Řeknu ti co by bylo. Byl by konec. Konečně." Vždy jsem o tomhle jen vtipkovala ale teď. Nemůžu pomalu ani nikam jít bez jakéhokoliv dozoru. Cítím se slabá,je mi zle a když zkolabuji vyděsím tím půlku města.
Chci aby byl konec. Všichni se kolem mě přestali trápit a já svým způsobem taky.
Za dveřmi jsem slyšela tlumené hlasy mámy a doktora. "Chci to taky vědět." Zakřičela jsem, pomalu se otevřeli dveře a doktor se na mě usmál. "Tak jak dlouho ještě?" Když viděl že to říkám bez jakéhokoliv náznaku smutku zarazil se. "Když budete pravidelně chodit na injekce , můžeme se to pokusit oddálit." Nadechla jsem se a zavrtěla jsem hlavou. "Jak dlouho?"
"S minimální léčbou,dalo by se říct skoro se žádnou, půl roku. Bez injekcí a životosprávy. Měsíc,dva." Vydechl a máma si pomalu sedla naproti mně. "Dobře. Nechám si to projít hlavou." Máma vyletěla ze židle a doktor raději odešel. "Jak to myslíš? Nechám si to projít hlavou? Na tom není snad ani co k přemýšlení. Když to půjde co nejvíc. Udržet tě ještě naživu. Tak to přeci stojí za to ne?" Nechápavě na mě koukla a já pokrčela rameny. "A stojí za to ta bolest? Pořád objímat záchod a skoro se nikam nehnout? Na začátku přeci doktoři řekli že na to není léčba. Teď to tak maximálně oddálí nějakými injekcemi. Po kterých mi bude stejně zle jako ze začátku po chemoterapiích." Nic mi na to neřekla. Jen beze slov odešla.
"Myslíš že je to správné? Jít domů?" Přikývla jsme a dál jsme si balila věci. "Tvoje máma je na tebe hodně naštvaná. A já svým způsobem taky. Jak o tom můžeš vůbec přemýšlet?"
Vzdychla jsem a objala jsem ji. "Alice ,myslíš si že mě furt baví dívat se na to jak se vy trápíte? Když už konečně odejdu budete mít všichni klid." Rychle zatřepala Hlavou jako by to chtěla z těch uších vytřepat. "Dám ti důvod proč žít ještě další půl rok." Usmála se a šťouchla do mě. "Nick." Přesně tohle jsme čekala. "Víš co! Radši mi vezmi tašku." Vyplázla jsem jazyk a šla ven z nemocnice. "Alice? Opravdu? Myslíš to vážně?" Hloupě jsme se zeptala a nahodila vražedný výraz. "Když on se nabídl." Sladce se usmála a nesla mi tašku do auta. "Ahoj Joe. Hned na začátku říkám. Jedeme ke mně domů. Jestli zahneš k Jonasům,skáču ze dveří." Joe se jen usmál a Al do něho strčila. "Myslí to vážně." Rázem sklapl a radši jel.
Než jsem si vybalila , umyla se a zkontrolovala si poštu. Znovu jsem byla unavená. Lehla jsem si a podívala se na noční stolek. Prázdný papír. Navrchu jen datum a čas. Zmuchlala jsem ho a vyhodila. Možná že být tady ještě půl rok je dobrý nápad. Všechno si promyslet. Všechno si urovnat. Přeci jen umřít a být s někým rozhádaný není zrovna dobré.
Druhý den mě probudil zpěv ptáků a troubení auta. Vykoukla jsem z okna a do očí mě praštilo slunce. "Josie polez ven, a nechrápej furt." Zasmála jsem se a šla jsem se oblékat. Alice i přes to všechno mě pořád drží na vrcholu. I kdybych měla zemřít za týden. Ona udělá vše proto abych si to užila. Vytáhla jsem si šaty které jsem si měla vzít na školní fotografii. Ale toho se asi nedočkám. "No fajn. Jsi letně oblečená. Jedem." Zavelela a Joe na to šlápl.
"Můžete mi říct kam jedeme?" "Ale,u nás je jen rodinná oslava." Řekl v klidu a já se málem zadusila vlastníma slinami. "Jak oslava? Jak u vás? Ro..rodinná?" Přikývl a Alice radši dělala že nevidí můj výraz.
"Nejdu." Zasekla jsem se před brankou a Al mě chytla za ruku. Když se jí ani po deseti minutách nepodařilo mě dotáhnout o kousek dál ,vložil se do toho Joe. Chytil mě do náručí a šel se mnou rychle na zahradu. "Joe,nechci tam. Myslíš že má někdo náladu vidět mrtvolu? Pusť mě slyšíš." Po chvilce mi to přišlo vtipné. Joe se mi smál a já se začala smát taky. Přiletěl se mnou před celou jejich rodinu a já se rázem smát přestala.
"Josie." Přiběhla ke mně Denise a já se mile usmála. "Vidím že se muselo použít i násilí." Zasmála se a ukázala na místo kde si mám sednout.
Nick seděl na druhé straně a jen mě tiše pozoroval.
Když se oslava trošku rozběhla vytratila jsem se do kuchyně. "Chceš utéct?" Lekla jsme se a vyskočila jsem až na linku. "Měla bych?" Zasmála jsem se a Nick ke mně s úlevou přišel. "Směješ se." Pohladil mě po tváři a já mu jeho ruku dala rychle stranou. "Hele bacha. Pořád platí to co jsem řekla." Bylo vidět že ho to zaskočilo.
"Mám měsíc,možná dva. Copak to jde odejít a nechat tě v tom že jsme odešla na tebe naštvaná?" Strčila jsem do něho a on mě bez jakéhokoliv naznačení objal.
"Co si myslela tím měsícem? Možná dva." "Tak jak to říkám." Jeho smutek byl zřetelný. Pohladila jsem ho po tváři a seskočila jsem dolů s linky.
"Zatančíš si s mrtvolou?" Mrkla jsem na něho a podala mu ruku. "Jen jestli si zatančíš s babcem." Zasmál se a přitiskl se ke mně. Možná že je to blbost to co dělám. Vím že s ním nebudu chtít odejít vůbec. A vím že můj odchod pro něho bude těžší. Ale copak to jde? Odolat Nicku Jonasovi?


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuza11 Zuza11 | E-mail | Web | 4. dubna 2012 v 18:37 | Reagovat

Super diel :D

2 kristina kristina | 6. dubna 2012 v 15:21 | Reagovat

Po dlhšej dobe úžasný diel. Aj ked smutny

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama